Počátkem zimy nám pí prof. Kusáková předložila témata na vypracování sáhodlouhé seminární práce, která se měla na jaře hodnotit. Odevzdávali jsme ji koncem března. Docela jsem se bavili, když Adam nám ukazoval svou téměř půlroční práci: "Úvod měl být maximálně na tři strany, já mám tři řádky…nevadí to?" "Musely tam být přílohy? Já žádné nemám! Chi chi chi!"

Abych zkrátila Adamovo komentování, tak jednoduše: Rozsah byl asi tři strany a my ostatní na tom nebyli lépe. Naše několikaměsíční pozorování rostlinek jsme totiž stihli za jedinou noc - před datem odevzdání. Jednou jsme se dokonce i s Markem a Šárkou sešli v parku, ale naše původní trasa mezi stromečky a kytičkami nakonec skončila na dětském hřišti a o pár minut později jsme se přesunuli do pizzerie.

Začátkem dubna jsme psali test, dělali poznávačku a laboratorní práci. Bylo tam s námi i pár mladších ročníků a šlo jen o školní kolo. To, že jsem společně s Markétou postoupila do obvodního kola, nebylo proto, že bych test napsala líp než primáňata, ale protože narozdíl od nich jsem už zkušený porgán a test jsem dělala poctivě ve trojici s Adamem a Bárou a na poznávačce jsem se dívala společně se spolužáky na rub obrázků zvířátek a rostlin, kde byly jejich názvy pěkně napsané (taky se paní profesorka jistě nad plným počtem bodů z poznávačky pousmála). Přiznávám se - trochu to zveličuju, ale neumím si jinak vysvětlit, jaktože jsem se zrovna já o týden později objevila na gymnáziu Ústavní, kde probíhalo obvodní kolo.

Ve třídě nás bylo z původních skoro třiceti přihlášených asi třetina. Alespoň jakžtakž jsme mezi sebou navázali kontakty a ujistili se vzájemně o tom, že nemáme šanci. Podívali jsme se s Markétou na vyvěšené výsledky školních kol a pootevřeli ústa, abychom následně vyprskli smíchy… Děvčata, se kterými jsme se teď měly utkat, měla ze školního kola asi tak třikrát tolik bodů než my dvě. Buď byly ještě zkušenější v opisování než my nebo prostě byly namakaný. Věřily jsme tomu druhému. Strávily jsme na ústavce asi pět hodin: Test, laboratorní práce, poznávačka a ohodnocování celoročních (jednonočních) seminárních prací.

To, co mě však nejvíc vyrazilo dech, byly učitelky. Měly nás na starost tři a všechny byly protivné, že to snad víc nešlo. Jedna mě seřvala, že se neumím podepsat. Je fakt, že to mě ve škole nikdy neučili, protože jsem měla za to, že se podepsat umím a to už v předškolním věku. A to, co mě dostalo, bylo, když mi děvče z místního gymplu oznámilo, že to je jejich skvělá učitelka, kterou všichni děsně zbožňují a dívala se na ní s opravdovým obdivem. Nic jsem nenamítala. Mám asi hodně zmršený pohled na profesory, učitele, výuku a vše, co se týká školství.

Myslím, že výsledky psát nemusím, ale za řeč stojí to, že ty dvě soupeřky, které ve školním kole na ústavce měli o polovinu bodů víc než my dvě s Markétou, skončily daleko za námi. Neměli jsme s Markétou šanci nějak opisovat a já byla pyšná na to, že jsem některé "vzdělanější" nechala za sebou. Na olympiádu už nechci, protože na ústavce mě smích přešel. Bylo to něco strašného a přestože se mi nic nedělo, tak jsem měla pocit, že jsem v nějakým stresu. Nebyla to nějaká tréma ze zkoušení, ale pohledy supích očí učitelek. Na druhou stranu, když mě pak jedna z nich chladným tónem pochválila za "opravdu pěkný preparát", myslela jsem, že se zblázním radostí. Vzpomněla jsem si na základku… kde to vypadalo podobně. Nechtěla bych se tam vrátit. Asi ne…

Autor článku: Klára Šenkyříková
Tento článek vyšel v neděli 17.6. 2001 a zaujal už lidí